▲
George D. Armstrong byl pastorem reformovaného sboru v New Jersey. Většinou je však jeho jméno spojováno se státem Virginia, kde Armstrong proslul jako jeden ze zastánců instituce otroctví. Ze své pozice obhájce otroctví publikoval nemálo knih a pronesl bezpočet kázání. Rád bych nyní nastínil způsob Armstrongova uvažování a argumenty uvedené ve spisu The Christian Doctrine of Slavery (1857), kterými Armstrong zdůvodňoval legitimitu práva disponovat člověkem jako svým majetkem.
„Co je úkolem církve?“ ptá se Armstrong v reakci na abolicionistické argumenty zaznívající z řad
některých církví. „Bohem daným úkolem církve je kázat evangelium Boží milosti pánu i otroku,“(1) odpovídá si na svou řečnickou otázku Armstrong. Církev Pána Ježíše Krista má být sice podle Armstronga místem, kde již „není otroka ani svobodného“, avšak Armstrong toto revoluční dictum apoštola vykládá tak, že otrok i jeho pán mohou především společně přistupovat ke stolu Páně. Jinak má církev od svého Pána mandát vychovávat dobré pány a dobré otroky, stejně jako má napomínat děti k úctě k rodičům a rodiče k lásce k dětem. Zasahovat do civilních a politických záležitostí ji nepřísluší. Stejně jako církev není kolbištěm politické agitace, tak politické prostředí musí být zásadně odděleno od vlivu křesťanských abolicionistů.
některých církví. „Bohem daným úkolem církve je kázat evangelium Boží milosti pánu i otroku,“(1) odpovídá si na svou řečnickou otázku Armstrong. Církev Pána Ježíše Krista má být sice podle Armstronga místem, kde již „není otroka ani svobodného“, avšak Armstrong toto revoluční dictum apoštola vykládá tak, že otrok i jeho pán mohou především společně přistupovat ke stolu Páně. Jinak má církev od svého Pána mandát vychovávat dobré pány a dobré otroky, stejně jako má napomínat děti k úctě k rodičům a rodiče k lásce k dětem. Zasahovat do civilních a politických záležitostí ji nepřísluší. Stejně jako církev není kolbištěm politické agitace, tak politické prostředí musí být zásadně odděleno od vlivu křesťanských abolicionistů.
V Armstrongových očích jsou bojovníci za práva zotročených zatrvzelí odpůrci Božích pořádků: jsou různá povolání, každý člověk je z Boží prozřetelnosti vnitřně ustrojen k jinému úkolu. Podle Armstronga i biblické svědectví mluví pro otroctví a ti, kdo toto nevidí, jsou pouze neschopni rozlišovat různé roviny biblické pareneze. Pavel ani starozákonní svědci nenabádají ke zrušení instituce jako takové, ale pouze k odstranění nedostatků, které tento jinak spravedlivý, protože Bohem chtěný, řád narušují. Pán má s otroky zacházet mírně, zdržovat se zbytečného násilí a poskytovat jim ošacení, stravu a odpočinek v dostatečné míře. Je vskutku zralým ovocem křesťanství, že s otroky se nyní zachází mnohem lépe, než tomu bylo v době římského impéria, míní Armstrong. Skutečnost, že někteří pánové svého nadřazeného postavení zneužívají ještě není důvodem pro zrušení otroctví jako takového. Stejně tak nerušíme instituci manželství pro ojedinělý případ nezdravého soužití mezi manžely.
Nebyl-li odpůrce otroctví doposud přesvědčen o pomýlenosti svých názorů, sáhne Armstrong po dalších argumentech: 1) V době, kdy Anglii i Francii na vlně industriální revoluce zaplavují masy bezprizorních dělníků, obyvatelé Spojených států se těší všem výhodám, které poskytuje pevný společenský řád přinášející každému tak potřebné životní jistoty. Otroctví, jak zní Armstrongova teze, je Boží řešení na problém nezaměstnanosti, kterému čelí vyspělé evropské státy. „Pouta osvobozují, jsou-li to pouta spravedlnosti.“(2) 2) „Zkusme nyní domyslet,“ vyzývá nás Armstrong, „co by se stalo, byli-li by otroci propuštěni na svobodu!“ Nestane se svoboda pro otroky břemenem příliš tíživým? Jak zajistit emancipovaným otrokům půdu k jejich obživě? Nezničí nakonec nevyspělá kultura rasy otroků pokrokovou civilizaci rasy vyspělejší, jak to namnoze ukazují dějiny? „Svoboda zotročuje, je-li to svoboda nespravedlivá.“
A tak nakonec z instituce otroctví mají prospěch všichni – otroci i svobodní, hlásá Armstrong. Experiment abolicionistů je nebezpečný, neboť vyhlídky na jeho úspěch jsou nejisté. Jak již bylo řečeno, snaha o emancipaci otroků navíc odporuje pravdě zjevené v Písmu. A je snad jiným úkolem křesťana, než být věrný Kristu a učení apoštolů? „Více sluší se poslouchati Boha než lidi!“ zakončuje Armstrong svou promluvu známým citátem ze Skutků apoštolských.
▲
Angelina Emily Grimké, dcera majitele rozlehlých plantáží obdělávaných otroky ve státě Jižní Karolína, je představitelem abolicionismu a bojovnicí za uznání práv žen. Když ji společnost American Anti-Slavery Society pozvala do New Yorku, aby se tam setkala s tamními ženami k rozhovoru o jižanském otroctví, využila Grimké této příležitosti k výzvě adresované všem ženám žijící v jižních státech unie, aby povstaly a společně bojovaly proti nelidskému systému otroctví. Následný dokument Appeal to the Christian Women of the South (1836) byl mnohými abolicionisty nadšeně přivítán; v městě, kde žila se svým manželem sestra autorky, byl však na protest spálen.
Grimké začíná svou řeč odkazem na Mojžíšovské nařízení určené služebníkům. Smysl těchto ustanovení však Grimké vidí v tom, aby „jim, jako lidským bytostem, zajistila lidská práva, chránila je před útlakem a bránila je před násilím jakékoli povahy.“(3) V následujících 14 tezích popisuje tvrdý úděl amerických otroků, se kterými se nezachází jako s lidmi, nýbrž jako s movitým majetkem. Grimké upozorňuje na skutečnost, že tito lidé byli zbaveni všech práv: nemohou vlastnit majetek, mohou být trestáni bez soudu, nemají možnost se bránit, děje-li se jim bezpráví atd... Svůj výčet zakončuje konstatováním, že zatímco Mojžíšův zákon otroky chránil, zákony jižních států tyto lidské bytosti degradují na pouhé zboží. Spravedlnost a milosrdenství Mojžíšova zákoníku obžalovává nespravedlivý a krutý zákon Jihu.
Začala-li Grimké svůj traktát odkazem na zákon Mojžíšův, dospívá nyní k Ježíši Kristu. Přiznává sice, že Ježíš Kristus výslovně otroctví nezavrhl, avšak nechť každý otrokář zváží, chtěl-li by, aby se jeho manželka, dítě, bratr či sestra, otec nebo matka stali otrokem jiného člověka. Neřekl snad Ježíš: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi?" Otroctví není přirozený řád, Boží vůle pro tuto zemi, pokračuje Grimké. Svobodný není otrokem od přirozenosti, ale stává se jím, klade-li druhý násilím jařmo na jeho šíji. Grimké dále vyzývá své čtenáře, aby následovali příklad, který jim dal Ježíš Kristus, a ve svém životě uskutečňovali přikázání „Miluj svého bližního jako sám sebe!"
Pokud jde o apoštola Pavla, ani ten výslovně otroctví neruší, neboť utečence Onezima posílá zpět k jeho pánu Filemonovi. Avšak neposílá ho jako uprchlého otroka v řetězech, nýbrž jako bratra v Kristu, který se mu stal drahým. Pavel se staví na jeho stranu. Zastává se ho, když Filemona prosí, aby Onezima přijal ne již jako otroka, ale jako bratra. Nechť ho přijme jako kdyby to byl Pavel sám! Bylo snad Pavlovou vůlí, aby byl Onezimos za svůj útěk tvrdě potrestán? Konfrontováno s humánními rysy evangelia jižanské otroctví zcela propadá, míní Grimké.
Angelina Grimké nezavírá oči nad skutečností, že např. v epištolách Efezkým a Koloským jsou páni napomínání ke spravedlivému jednání vůči svým služebníkům s odůvodněním, že i oni přece podléhají svému Pánu v nebesích. „Ať se otrokáři řídí tímto Pavlovým naučením a jsem si jistá, že otroctví bude brzy zrušeno,“(4) tvrdí rozhodně Grimké. Nadto, v 1. listu Timoteovi je mezi lidmi zlými, neposlušnými, bezbožnými a hříšnými zmíněn i únosce, který podle Grimké spadá v jedno s povoláním otrokáře.
Grimké však neklade vinu za pošlapání důstojnosti člověka pouze otrokářům samotným. Podílí se na něm sami jednotliví křesťané či celé kongregace, které otroctví vyjadřují svou podporu. Tak společně staví velký chrám Mamonu a Molochovi. „Názor společnosti vydržuje hřích společnosti.“(5)
Grimké však nezůstává pouze u prezentace své pozice a argumentů z Písma mluvící proti otroctví. Samotný název dokumentu nese slovo „výzva“. Ve druhé části promluvy nabízí Grimké ženám vyznávajícím křesťanskou víru praktické kroky, jak napomoci ke zlepšení situace otroků a případnému zrušení této instituce. Svůj akční program shrnuje pod hlavičku čtyř imperativů: Pročítej! Modli se! Mluv! Konej!
Ženy ve státech podporující otroctví mají především denně pročítat svou Bibli a zkoumat, zda-li je otroctví vskutku v souladu se zvěstí Písma, jak někteří tvrdí. Nechť ženy čtou i knihy publikované společnostmi na podporu práv zotročeného obyvatelstva! Ať ženy vezmou vážně text Deklarace nezávislosti a Listiny práv Spojených států amerických!
Ať se ženy Jihu modlí, aby Bůh otevřel oči těch, kteří jiné lidi zotročují nebo toto jednání schvalují! Ať se modlí i za ubohé zotročené, aby jim Bůh otevřel cestu ke svobodě bez zbytečného násilí a krveprolití!
Ať ženy o tomto problému bez bázně mluví svým jazykem, perem i tiskem! Ať přesvědčují svou rodinu, známé a přátele, že pohoršení, kterým je člověk vlastněný jako by to byla věc, musí být odstraněno.
Vlastníš-li otroky a zároveň jsi přesvědčena o tom, že otroctví je zločin proti Bohu i člověku, propusť je na svobodu! Rozhodnou-li se zůstat, dávej jim mzdu a poskytni jim vzdělání! Zasaď se o změnu na legislativní úrovni! Sepisuj petice!
Grimké si je vědoma překážek, které mnoha ženám mohou bránit v jejich boji za uznání důstojnosti otroků. Brání-li jim v tom např. zákon, Grimké vyzývá k jeho nerespektování: „[P]okřivené zákony nesmějí být překážkou v prosazování spravedlnosti. Odvolávám se na Bibli, abych svůj postoj zdůvodnila: Jak se zachovaly Šifra a Púa, když jim král egyptský přikázal vykonat rozsudek [smrti] nad hebrejskými dětmi? Bály se Boha a nečinily tak, jak jim král egyptský přikázal. Nechávaly děti naživu.“(6) Za podobné jednání vůči otrokům jižanským zákonům navzdory bude mnoho žen postiženo. Mají však být ochotny přijmout utrpení pro pravdu: „Vždyť sluší se poslouchat Boha více než lidi!“
▲
„Vždyť sluší se poslouchat Boha více než lidi!“ Tento argument zaznívá ve dvou zcela odlišných kontextech. Armstrong jím obhajoval instituci otroctví, Grimké naopak morální povinnost zasadit se za ochranu důstojnosti zotročeného člověka a tento nespravedlivý systém bojkotovat za cílem jeho zrušení.
Na obou stranách zaznívají teologické argumenty i další citáty z Písma ospravedlňující jednu či druhou pozici. George D. Armstrong se odvolává na „domovní řády“ a přirozený řád světa ustanovený Bohem, obhajuje-li ujařmení nedostatečně vyvinuté rasy. Angelina Emily Grimké se odvolává na svědectví Starého zákona, život a zvěst Ježíše Krista i Pavlovo jednání vůči uprchlému otroku Onezimovi. Otroctví není podle Grimké přirozený řád ustanovený Bohem, ale důsledek lidského hříchu.
Spor o legitimitu otroctví, který zde byl alespoň ve zkratce nastíněn představením myšlenek G. Armstronga a E. Grimké, se v zásadní míře odehrává na poli biblické exegeze a teologie. Tam, kde se Armstrongovi nedostává přesvědčivých argumentů z Písma, vypomáhá si zásadou odluky církve a státu a hypotetickou konstrukcí nezdařeného experimentu emancipace - obavy z vyvrácení vyspělé civilizace bílého muže podřadnou kulturou nedostatečně vyvinuté černošské rasy.
Spor George Armstronga a Emily Grimké považuji za paradigmatický spor obhájců zažitého statu quo z privilegované pozice moci a emancipační snahou znevýhodněných a ne-mocných, jejichž důstojnost a nezcizitelná lidská práva jsou pošlapávána. Tento spor o uznání důstojnosti každého člověka a zápas o vysvobození ze stavu nespravedlivě uložené podřízenosti pokračuje i dnes na rasové, etnické, kulturní, náboženské, ale také i genderové, sexuální, politické, ekonomické a sociální rovině. Zápas o uznání rovnosti všech lidí bez ohledu na barvu kůže, národní příslušnost, zakořeněnost v určité kultuře, náboženské vyznání, pohlaví, sexuální orientaci, politické přesvědčení, velikost vlastněného majetku nebo společenské postavení je dosud neukončeným zápasem.
Nejste-li si stále jisti, zda-li je záhodno zpochybňovat zavedené řády, které sice znamenají pořádek, za který se však často platí cena ztráty lidskosti, a vystavit se možnému selhání „experimentu emancipace“, zkuste se na situaci podívat očima Jiřího, otroka prchajícího od svého sadistického pána, který v rozhovoru s dobrosrdečným, leč poněkud skrupulózním majitelem továrny na pytlovinu panem Wilsonem, vydává počet ze svého rozhodnutí porušit zákon vlasti a uprchnout svému majiteli:
„Inu, Jiří, tak se mi zdá, že utíkáš – že opouštíš svého zákonitého pána, Jiří – (pranic se tomu nedivím) – ale na druhou stranu mi to je líto, Jiří – ano, rozhodně líto – myslím, že tohle ti musím povědět. Ano, Jiří – a je to moje povinnost, abych ti to pověděl.“
„Proč je vám to líto, pane?“ zeptal se Jiří klidně.
„Inu, když tě tak vidím, tak říkajíc stavět se proti zákonům své vlasti.“
„Své vlasti!“ zvolal Jiří se silným a hořkým důrazem. „Jakoupak mám já vlast než hrob?“ Kéž by Bůh dal, abych v něm už ležel!“
„Ale Jiří, to ne – to ne – to nesmíš. Takhle mluvit, to je hřích! Máš krutého pána, Jiří – krutého v pravém slova smyslu. Chová se k tobě hanebně – a nechci, aby se zdálo, že se ho zastávám. A je to docela přirozené, Jiří, že takhle cítíš,“ řekl dobrosrdečný muž a vysmrkal se. „Ano, přirozené, ale je mou povinností, abych tě v tom nijak nepodněcoval. Ano, chlapče milý, je mi tě teď líto, je to zlá věc – moc zlá. Ale apoštol praví: ‚Jedenkaždý v tom povolání, v němž povolán jest, zůstávej.‘ Všichni se musíme podřídit znamením Prozřetelnosti, Jiří – nechápeš to?“
Jiří stál s hlavou vysoko zdviženou a s pažemi pevně zkříženými na široké hrudi a trpký úsměv mu vlnil rty.
„Rád bych věděl, pane Wilsone, kdyby tak přitrhli Indiáni a odvlekli vás jako zajatce od vaší ženy a dětí a chtěli si vás u sebe nechat až do konce vašeho života, abyste jim okopával kukuřici, zda byste ještě pokládal za svou povinnost zůstávat v povolání, v němž jste byl povolán? Spíš myslím, že byste prvního zatoulaného koně, který by vám přišel pod ruku, považoval za znamení Prozřetelnosti. Co myslíte vy?“(7)
Poznámky
1 Armstrong, George D., The Christian Doctrine of Slavery, in: American Religions : A Documentary History, edited by R. Marie Griffith, New York, Oxford University Press, 2008, p. 240.
2 Ibid., p. 241.
3 Grimké, Angelina Emily, Appeal to the Christian Women of the South, in: American Religions : A Documentary History, edited by R. Marie Griffith, New York, Oxford University Press, 2008, p. 221.
4 Ibid., p. 225.
5 Ibid., p. 225.
6 Ibid., p. 228 (volný překlad).
7 Beecher-Stowe, Harriet Elizabeth, Chaloupka Strýčka Toma, přeložili Emanuela Tilschová a Emanuel Tilsch, Albatros, Praha 1977, 4. vydání, s. 126.
Literatura
Armstrong, George D., The Christian Doctrine of Slavery, in: American Religions : A Documentary History, edited by R. Marie Griffith, New York, Oxford University Press, 2008.
Beecher-Stowe, Harriet Elizabeth, Chaloupka Strýčka Toma, přeložili Emanuela Tilschová a Emanuel Tilsch, Albatros, Praha 1977, 4. vydání.
Grimké, Angelina Emily, Appeal to the Christian Women of the South, in: American Religions : A Documentary History, edited by R. Marie Griffith, New York, Oxford University Press, 2008.
