7 smrtelných hříchů: Kam kouká hlava, jde celé tělo (9/9)

V závěru série drobných zamyšlení nad sedmi smrtelnými hříchy vzpomínám na nedávnou příhodu.

Pokud něco přirostlo mému synovi k srdci, bylo to odrážedlo. Venku prakticky nechodil. Jen jezdil. Odrážedlo jsme brali na dovolené, návštěvy k rodičům… i na bohoslužby. Bez odrážedla se zkrátka nehnul. V důsledku každodenního poctivého tréninku byl brzy schopný ujet i poměrně dlouhé vzdálenosti. A to pak byla zábava i pro tatínka! Jezdil jsem spolu s ním na svém horském kole a na smluvený signál „Přídavný motor!“ mu pomáhal při jízdě do kopce. A když pak přišel čas, aby Jáchym přesedlal na skutečné „kolo se šlapkami“, rozhodli jsme se symbolicky uzavřít ony dva roky trvající období odrážedla posledním velkým výletem.

Nový hrádek krále Václava IV. v Kunratickém lese

Za cíl jsme si stanovili objet celý Kunratický les, do kterého jsme předtím chodili jen na kratší vyjížďky. Do úvodního prudkého stoupání jsme kola sice museli vytlačit, ale pak už nás čekala příjemná několik kilometrů dlouhá jízda po vrstevnici až ke zřícenině Nového hradu.Po široké asfaltové silnici jsme u něj byli coby dup. Od hradu na nás ale čekal o poznání těžší úsek cesty.

Pravda je, že v mých vzpomínkách ta úzká lesní cesta, která se v suťovém úbočí šikmo svažovala do údolí Kunratického potoka, tak prudká nebyla… „Neměli bychom sesednout?“ ptal jsem se sám sebe. Po chvíli váhání jsem ale dospěl k závěru, že Jáchym, který už má něco naježděno, si s tím kratičkým úsekem na odrážedle, které je navíc vybaveno brzdičkou, hravě poradí. Na dobrodružnou cestu do údolí jsme se tedy vydali v sedle.

Jel jsem za Jáchymem a sledoval, jak sjíždí cestou, která vedla napříč svažitým kopcem porostlým zakrslou doubravou. Vedl si skvěle. Držel se u strany, která nepadala do údolí, brzdil, co to šlo, a pomalu klesal dolů. Brzy se však ukázalo, že při zvažování rizik jsem podcenil faktor občasné Jáchymovy roztěkanosti. Ten totiž v jedné nestřežené chvíli přestal sledovat cestu před sebou. Namísto toho se zadíval do propasti, která ubíhala napravo od něj, a nevědomě tam stočil i řídítka. Ve zlomku vteřiny následovalo prudké zrychlení a nekontrolovaný sjezd ostrým svahem prachovité břidlice, která byla místy pokrytá napadaným listím. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal! Jáchym se mi na okamžik úplně ztratil z očí a já si nebyl zcela jistý, jestli se někde pod listím náhodou neskrývá jeden z mnoha skalních výčnělků, které jsou bez obtíží vidět z údolí od potoka. Bude v pořádku? A co tomu všemu řekne máma?

Rychle jsem položil kolo na zem a svahem, který se mi sypal pod nohama, jsem seběhl až k místu, kde na břichu hlavou dolů ležel vřeštící Jáchym. Potkal jsem se u něj s pánem, který Jáchymův sešup viděl z cesty od potoka a přiběhl mu na pomoc. Rychlé vyhodnocení situace. Žádné otevřené zlomeniny, podezření na vnitřní zranění minimální, snad jen v šoku a trochu odřený. Do jedné ruky jsem tedy opatrně vzal Jáchyma, do druhé odrážedlo a drolícím se svahem jsem klopýtal vzhůru. Tam se Jáchym po chvíli uklidnil a když docucal bonbón, který dostal od kolem projíždějícího cyklisty, mohli jsme se vydat zpět na cestu domů.

 

Poutník nad mořem mlhy Caspara Davida Friedricha (1818)

Kdo dlouho hledí do propasti, toho propast pohltí, napsal kdysi německý filozof Friedrich Nietzsche. V případě Jáchyma to platilo doslova. Do propasti přitom pohlédl jen chviličku. O co víc to platí o někom, komu úporná snaha vyhnout se hříchu zaplní celé jeho zorné pole třeba na celá dlouhá léta! Komu se život smrskne na úkol vyhýbat se pýše, hněvu, závisti, nečistotě, lenosti, obžerství a lakomství, ten paradoxně do spárů těchto hříchů s největší pravděpodobností dříve nebo později upadne. Záludností lidské psychiky je fakt, že pokud veškerou svou pozornost upneme na něco, čemu se za každou cenu chceme vyhnout, tím spíše budeme podléhat pokušení a těchto nežádoucích věcí se dopouštět.

Pokud budeme hledět do propasti, časem propast pohlédne do nás. Tato zákonitost je známá také jako efekt růžového slona. Zkuste si na zkoušku vědomě zakázat, že nebudete myslet na růžového slona. Vsadím se, že nebudete myslel na nic jiného. Usilovná snaha vyhnout se hříchu paradoxně vede k hříchu. Co tedy s tím?

Moudrému Sókratovi je připisován následující výrok: „Tajemství změny nespočívá v tom zaměřit všechny své síly na boj proti tomu, co je staré, ale na budování nového“. Proto žalmista jedná moudře, když si nestaví před oči svůj hřích, ale naopak se soustředí na Hospodina. A stejně prozíravě jedná ten, kdo se příliš nevrtá ve svých sklonech k neřesti, ale raději se řídí dobře míněnou apoštolskou radou, podle které má svou mysl upínat pouze na to, co je pravdivé, čestné, spravedlivé a hodno lásky. Cesta vpřed nevede v úzkostné a paralyzující obavě z hříchu, ale v nasměrování naší životní energie v úsilí o ctnost.

Vyšlo v časopise Brána 11/2023. Mírně upraveno.