7 smrtelných hříchů: Lakomství (8/9)

V létě jsem měl možnost navštívit rodný statek spisovatele Antala Staška. Vyrůstal jako první z deseti dětí v obci Stanový nedaleko Zlaté Olešnice v Jizerských horách. Jeho občanské jméno bylo Antonín Zeman. V roubené světnici nás uvítala energická, inteligentně vyhlížející starší dáma a se zaujetím se pustila do vyprávění. Hovořila dlouho a poutavě. Hloubka jejího výkladu, ve kterém zmiňovala pozoruhodné detaily nejen ze života zmíněného literáta ale i celé jeho široké rodiny, i způsob, jakým různé životní epizody Antala Staška a jeho syna Ivana Olbrachta zasazovala do okolností doby, prozrazovaly hluboký osobní zájem, vhled i touhu se o nabyté poznatky podělit, předat je dál.

 

Mnoho z toho, co bylo onoho odpoledne řečeno, jsem už zapomněl. Přesto mi v hlavě utkvěla zmínka naší průvodkyně na to, jak JUDr. Antonín Zeman úspěšně obhajoval práva textilních dělníků v soudním procesu proti semilské továrně Franze Schmitta. Bylo spíše pravidlem než výjimkou, že v Pojizeří 19. století byli mnozí nemajetní lidé zaměstnáváni v textilním a sklářském průmyslu, kde v nedůstojných podmínkách a za nízkou mzdu do úmoru pracovali třeba i sedm dní v týdnu 15 hodin denně. Pokud pak manufakturní dělník do fabriky docházel např. ze Stanovýho, je zapotřebí si k pracovní době přičíst ještě hodinu a půl na cestu do práce a stejně dlouho i nazpět domů. Výsledkem byli beznadějně zubožení lidé. Časem se jim dostalo jistých úlev. Pracovní doba byla snížena na 12 hodin po šest dní v týdnu. Ovšem jen proto, aby podvyživení a chronicky unavení mladí muži, kterým v důsledku pracovních úrazů často chyběly články prstů na ruce, mohli plnohodnotněji vykonávat službu v Rakousko-uherské armádě.

Láska k penězům byla jistě jednou z hlavních příčin tohoto cynického vykosťování závislých lidí, k jakému docházelo v dobách průmyslové revoluce v podhůří Jizerských hor. Ostatně dodnes na mnoha místech světa docela nezmizelo. Stále je zde snaha mnohých maximalizovat svůj zisk za každou cenu i touha spotřebitelů žít pokud možno co nejluxusnějším životem za co nejmenší náklady. Nad tím, že přepych jedněch je až příliš často vykupován utrpením druhých, často zavíráme oči.

 

Lakomství coby přehnaného lpění na majetku jsme si jako nežádoucího jevu většinou velmi dobře vědomi. Své děti učíme už od malička, že je zapotřebí umět se rozdělit. V pohádkách chválíme velkorysou štědrost a varujeme před hrabivostí. Kvitujeme s povděkem, když vidíme, že se mamonem zatvrzelý a zapšklý lichvář Ebenezer v Dickensově povídce tajemným působením Ducha Vánoc promění z krutého necity na přejného dobráka.

Stejně jako každou jinou neřest, lakomství máme jako onu pomyslnou třísku v oku tendenci vidět především na těch druhých. Skutečnost, že to my sami jsme lakomí, si přiznáme málokdy. Ovoce hrabivosti ale bývá trpké. Starý Harpagon z Moliérova Lakomce nakonec v obavě o své peníze obětoval vše včetně své rodiny. Zůstává sám jen se svými penězi... Ne nadarmo je lakomství vděčným motivem umělců i lidové tvořivosti. Bývá nápadné. A vedle toho se s tímto druhem sobectví setkáváme častěji, než je nám milé.

Známá moudrost praví: zasej myšlenku a sklidíš čin; zasej čin a sklidíš zvyk; zasej zvyk a sklidíš charakter; zasej charakter a sklidíš osud. Opusťme teď rovinu pozemských statků a ptejme se: Jsme bohatí před Bohem? Vzpomeňme, jaký konec potkal chamtivého Jidáše. Jistě není špatné samo o sobě být bohatý. Bohatství je ostatně na mnoha místech Bible znakem Boží přízně. Ani Ježíš neblahoslaví chudobu, nýbrž chudé. To, k čemu jsme Bohem zváni, není hmotná nouze, ale radost plynoucí ze svobody – i ve vztahu k majetku. Nekontrolovaná touha hromadit nás o tuto vnitřní svobodu připravuje. Mladík z evangelií, který nebyl schopen pro Ježíše opustit svoje značné jmění, odcházel domů smutný.

Moudrý člověk spravuje své hmotné prostředky jako propůjčené od Hospodina. Jsou to prostředky, nikoliv cíl. Jsme zváni vydat se cestou, na kterou vyšel dříve před námi Abraham. Nebyl chudý. Zároveň však neváhal odvážně opustit domnělé jistoty a v odpovědi na Boží výzvu vykročit do zdánlivé nezajištěnosti.

Nechat se vést Božím slovem. Usilovat především o to být přítelem Božím, dávat ochotně, radostně a s upřímným srdcem, umět mít hojnost i trpět nedostatek, ovládat svůj majetek namísto toho, aby majetek ovládal nás, to jsou jen některé ze znaků charakteru biblických hrdinů víry. Této ctnosti se mnoha pojizerským textilním magnátům většinou nedostávalo. My bychom ale jejich příklad následovat neměli.

Vyšlo v časopise Brána 10/2023. Mírně upraveno.