TEST

 TEST

Severské putování

Těžko byste v Norsku hledali profláklejší místa než je Preikestolen, Kjeraq a Trolltunga. Těmto místům nyní šlape na paty i souostroví Lofoty, jehož obyvatelé museli po několikaletém  přílivu tisíců návštěvníků smutně konstatovat, že turistický nápor na tak malé území je příliš velký a že jedinečná příroda tak pod desetitisíci páry pohorek a bezpočtů kavaranů a aut, kterým jsou v současné době oficiální parkoviště již malá,  pomalu odchází do věčných lovišť. Aby také ne - Norsko ročně navštíví stejný počet turistů jako je obyvatel tohoto severského království - tedy cca 4,5 milionu ročně!

Nutno říci, že davy turistů na tato místa proudí zcela právem - jsou to lokality vskutku pozoruhodné a navštívit bych je přál každému. Tedy alespoň ty dvě z nich, které jsme mohli poctit svou přítomností.

Preikestolen a Kjeraqbolten jsou od sebe coby kamenem dohodil. Každý z těchto přírodních úkazů se nachází na jednom konci Lysefjorden, velmi dlouhém a nepříliš širokém fjordu, který se zařezává do vnitrozemí na západním pobřeží Norska nedaleko ropného města Stavanger.

Zatímco na Preikestolen se ze Stavangeru dostanete celkem rychle, na Kjeraq, který je jen o pár desítek kilometrů dál, trvá cesta několik hodin - fjord se totiž musí složitě objíždět. Protože nám přišlo příliš laciné nechat se na obě místa dovést autobusem, abychom pak jen pomyslně slízli šlehačku v podobě nenáročné cesty z parkoviště na vysněnou skalní plošinu či kámen z doby ledové již přes 10 000 let zakleslý mezi skalními stěnami masivu Kjeraq, rozhodli jsme se pro tzv. Lysefjord rundt - lysefjordské kolečko, abychom si alespoň ten Kjeraq nějak zasloužili. Lysefjord rundt je označení pro cca 115 km dlouhý trek plný náročných převýšení za jejichž zdolání je však zdatný baťůžkář odměněn nezapomenutelnými výhledy na Lysefjord. Nunto říci, že naším cílem nebyl ujít celý okruh - pro nedostatek času jsme si vybrali pouze část Preikestolen - Kjeraq. Tak se nám 115 km km smrsklo na pouhých 40. I to nám však pro náročný terén mělo zabrat cca 3 dny cesty v plné polní. Věda, že počasí na západním pobřeží je velmi nestálé, přidali jsme si jeden rezervní den v případě, že by náš postup zpomalil déšť. To jsme však ještě netušili, že nás mohutná bouřková fronta přicházející z Atlantiku, která se zastavila o hornaté západní pobřeží, uvězní již na náhorní plošině nedaleko našeho výchozího bodu Preikestolen - a to hned na tři dny!

Po 8 hodinové cestě vlakem z Osla do Stavangeru jsme se nalodili na trajekt do Tau, odkud jsme měli dále pokračovat autobusem.

Zlověstné skalní masivy tvoří vstupní bránu do Lysefjorden.

Cestou na Preikestolen.

První cíl našeho putování je již na dohled.

Protože jsme na Preikestolen dorazili až v pozdních večerních hodinách, místo zástupů turistů nás na místě čekala jen malá skupinka Rusů s dronem.

Když po třech dnech prudkých dešťů opět vysvitlo slunce, mohli jsme se opět vydat na cestu.

Zatímco jsme balili stan, mohli jsme pozorovat mnoho těch, kteří po široké cestě proudili na Preikestolen, jež byla od našeho tábořiště coby kamenem dohodil.

Nás však čekala cesta úzká, kterou nemnoho lidí nachází - cesta podél fjordu do přístaviště Bakken.

Trajekt v Bakken nás vyzvedl v 6:20 ráno následující den.

Lysebotn, malá osada na konci fjordu, je výchozím bodem pro výstup na Kjeraq.

Pohled na Lysebotn z ptačí perspektivy. Útrpný počáteční výstup z Lysebotnu na Øygardstøl nám ušetřili nezmámí italští dobrodinci, kteří nás nahoru vyvezli autem.

Cestou na Krejaq.

Masiv Kjeraq - domov vyhledávaného Kjeraqboltenu.

Druhý cíl našeho putování byl splněn - společná fotografie šťastných backpackerů na šutru zaklesnutém 1000 metrů na fjordem budiž toho důkazem.

Kjeraqbolten, tato na první pohled životu nebezpečná a strach budící vyhlídka, však veškeré své kouzlo ztratí při pohledu z druhé strany. Zástupy fotky-chtivých turistů z prvního dopoledního autubusu, kteří se řadí v dlouhou frontu a trpělivě čekají, až na ně přijde řada, a na kameni komicky pózující slečny - to vše vyvolává spíše úsměv.

Reggae party v Grønlandu

Když jsem vyšel z mešity, kde jsem zapředl rozhovor s tamním imámem, abych zamířil do blízkého obchodu se zeleninou a exotickým zbožím ze všech koutů zeměkoule (ale především z blízkého východu), upoutal mou pozornost do dálky se nesoucí chytlavý rytmus reggae. Nechal jsem tedy zeleninu zeleninou a kuskus kuskusem a vydal se hledat těch libých tónů zdroj. Nakonec pro mě nebylo velkým překvapením, že jsem skončil pod profláklým grønlandským mostem...

Grønnland, zřejmě největší přistěhovalecká čtvrť v Oslu, budí v těch, kteří do tohoto místa omylem zabloudí, dojem, že se jakýmsi nedopatřením ocitli v úplně jiném městě. To však činí tuto část města neobyčejně zajímavou - v tavícím se kotli inkulturace se tu mísí pestrobarevné kultury Afriky a blízkého i dálného východu. Prodávají zde tu nejlepší a nejlevnější zeleninu a na tamním bleším trhu sežene téměř cokoliv. A nejen blešímu trhu, tentokrát i pouličnímu koncertu poskytuje útočiště několikaproudá silnice, která se na obrovských železobetonových pilířích vine středem této městské části.

Těžko byste v Oslu hledali místo, které je (alespoň první pohled) odpudivější než Gronnlandské podmostí - místo nasáklé močí a výkaly, zadělané holubím trusem, pokryté prachem a špínou, kterou nemohl smýt déšť od doby, co zde byla postavena vyvýšená silniční komunikace, která přes den chrání hlavu před sluncem poflakujícím se šmelinářům s pašovanými cigaretami, kokainem a amfetaminem, v noci pak skýtá útočiště před deštěm bezdomovcům a pobudům, kteří se už dávno vzdali kormidla na kapitánském můstku svého života a nyní se již nechají bezcílně unášet tam, kam je mořské proudy a nevyzpytatelné severské větry zanesou.

Přesto však tvrdím, že přes všechnu svou odpudivost lze toto špinavé podmostí považovat za grønlandské požehnání. Gronnlandské podmostí je především místo lidského kontaktu - místo prodávání a nakupování, dávání a předávání, smlouvání, místo schůzek a náhodných setkání… Hledal-li Baudelair krásu v ošklivosti, dost možná by ji našel zde. Toto smrduté a na první pohled odporné místo je jedním z těch míst, kde navzdory vší bídě a strasti pulzuje život.

Poté, co uhlazený norský pár zazpíval House of the Rising sun - píšeň, která přivedla do stavu extáze étericky vzhlížející a na tripu ujíždějící slečnu ve svetru se skandinávským vzorem, opět nastoupil fenomenální reggae quintet, který kolem sebe šířil spolu s kvalitním beatem i úsměvy na tvářích všech přihlížejících.

Energií nabyté uskupení si získalo mladé i staré, zdravé i nemocné. Moc hudby, která přiměla místního alkoholika tancovat a líbat se se svým psem…

Anglie - zastávky na cestě

Rok se s rokem sešel a my opět vyrazili do Anglie otiskovat dětské tlamičky, aby se jim následně dostalo náležité ochrany v podobě chrániče zubů, díky kterému můžou tato dítka z bohatých rodin na anglických soukromých školách hrát rugby a pozemní hokej bez obav ze ztráty svého dočasného či trvalého ochrupení. Díky flexibilnímu pracovním rozvrhu a občasným světlým chvilkám, to když nás na chvíli pustila ze svého drtivého sevření dopravní zácpa a my tak mohli ušetřit pár cenných minut navíc, se nám občas poštěstilo navštívit cestou nějakou tu britskou metropoli a objet pár (tedy přesně dva) národní parky.

Ovčí domobranec odhodlaný bránit svou rodnou pastvinu v Peak District NP.

Neznámé místo, již neznámý čas... Momentka vyfocená z auta cestou na jednu z anglických internátních škol.

"Coventry! Město, o kterém jsem nikdy neslyšel nic dobrého," pravil náš supervizor.

Katedrála sv. Michaela, Coventry. Z výstavní skříně gotické architektury po druhé světové válce zůstala jen skořápka.

Po zničení katedrály byly z hřebů, které kdysi držely krov katedrály, vyhotoveny tři kříže. Zatímco jeden byl umístěn na místo hlavního oltáře poničené katedrály v Coventry, další dva byly po skončení války zaslány do válkou zpustřešeného Berlína a bývalého Stalingradu na znamení solidarity a smíření znepřátelených mocností.

Shropshire, také známý jako Salop, nebo zkráceně Shrops, je anglické hrabství v regionu West Midlands, které je domovem Shropshire Hills NP - přírodní rezervace...

...vyhledávané pro svůj charakteristický krajinný ráz...

... a své v divoké v přírodě volně se pasoucí koně...

... i svá golfová hřiště udržovaná těmi nejlepšími anglickými zahradníky.

Zasněný pohled figuríny oděné do žluté pláštěnky na St. Paul´s Cathedral majestátně se tyčící nad řekou Temže.

"Tito lidé nejsou, jak se domníváte, opilí - vždyť je teprve devět hodin ráno" (Sk 2,15). Tentokrát ne...

Podnapilý vizionář ohlašující příchod světlých zítřků.

Nýtované žebroví mostu na řece Temži, jehož jméno se již autorovi tohoto snímku nenávratně vytratilo z paměti.

Pouliční umělec na rudlíku sedíce žhaví svou kytaru ve stylu The xx.

Anglický gentleman skrývající se za oděvem ušmudlaného pobudy přináší svým monster-bublifukem radost dětem i dospělým. Tak za rok! Na shledanou!

Více sluší se poslouchati Boha než lidi

Tento esej je pokusem o reflexi fenoménu otroctví, kterému jsme se v historickém sledu věnovali v rámci jednotlivých zasedání semináře teologické etiky. Ve svém příspěvku bych rád představil a následně krátce zhodnotil dva různé přístupy k instituci otroctví na severoamerickém kontinentě, jak je představují George D. Armstrong (1813-99) a Angelina Emily Grimké (1805-79). Že tyto texty nepatří na smetiště dějin, ale navzdory své dobové podmíněnosti mohou promlouvat i nyní, o tom se pokusím čtenáře přesvědčit v samém závěru práce.

▲ 

George D. Armstrong byl pastorem reformovaného sboru v New Jersey. Většinou je však jeho jméno spojováno se státem Virginia, kde Armstrong proslul jako jeden ze zastánců instituce otroctví. Ze své pozice obhájce otroctví publikoval nemálo knih a pronesl bezpočet kázání. Rád bych nyní nastínil způsob Armstrongova uvažování a argumenty uvedené ve spisu The Christian Doctrine of Slavery (1857), kterými Armstrong zdůvodňoval legitimitu práva disponovat člověkem jako svým majetkem.

„Co je úkolem církve?“ ptá se Armstrong v reakci na abolicionistické argumenty zaznívající z řad

Kolik stojí vražda?

Začátek nového roku bývá vhodnou příležitostí pro bilancování, zhodnocení dosavadních úspěchů či nepříliš zdařilých životních momentů, abychom mohli na základně nových zkušeností promyšleně vyrazit vstříc výzvám, které nový rok přinese.

I novoroční zpravodajská relace Událostí svým divákům předložila v jednom z příspěvků bilanci uplynulého roku, která by v ideálním případě mohla ovlivnit chování velké části diváků i práci státních institucí v roce následujícím. Řeč je o statistice počtu mrtvých na českých silnicích a škodě, která tak českému státu vznikne. Tvrdá řeč čísel mluví o 669 mrtvých v důsledku dopravních nehod a celkové škodě 58 miliard korun, která v důsledku nehodovosti státu vznikne. Po odvysílání ilustrativních záběrů smrtelných nehod a seznámení s nejčastějšími důvody silničních neštěstí přichází v Událostech na řadu detailní představení nákladů, které státu v důsledku neukázněných účastníků silničního provozu vznikají. Výdaje na zdravotní péči, práci hasičů, policie, ale i soudů, představují přímé náklady. Zde však seznam nekončí. Protože v důsledků úmrtí stát přijde o ekonomicky aktivní občany, dopady na hospodářství státu jsou ještě větší. Do nepřímých nákladů tak musíme zahrnout i ztrátu ekonomické produkce. Dále vznikne státu škoda na sociálních výdajích (nemocenské a důchodové pojištění) a na náhradě škod. Výsledný „účet“ tak dosáhne již zmíněných 58 miliard, což představuje 1,3% HDP. Jeden usmrcený člověk způsobí státu újmu bezmála 21 milionů korun. Největší díl z celkových ztrát, přes 20 miliard korun, pak připadá na resort ministerstva financí. Mrtví daně neplatí.

Moments to remember

Pohled na Chrám sv. Mikuláše na Malé Straně.

Ježíš Kristus byl mimozemšťan

Výsledky svých seminárních prací se většinou nechlubím. Ostatně, nepředpokládám, že by někdo četl dlouhé statě o Gadamerově hermeneutice, Schleiermacherově teologii či podrobné exegetické studie... Ovšem výstup semináře věnovaného New Age je natolik kuriózní, že jsem se rozhodl  podělit se o něj se širší čtenářskou obcí.

Skupina kontaktérů mimozemských civilizací objevila prostřednictvím svých vesmírných přátel pravdu, kterou až doposud halila nepropustná clona konspiračního úsilí démony ovládaných církví: Ježíš Kristus byl mimozemšťan! A co víc, Kristus coby inkarnace duchovního ručitele naší galaxie Ortona nebyl ukřižován, nýbrž odešel do Japonska, kde plnil úkol manželství, vydělával si na živobytí prodejem svých dřevěných rukodělných výrobků a pěstoval zeleninu i ovoce až do úctyhodného stáří.

Chcete-li se dozvědět více o dosud tajených informacích o Kristu, toužíte-li nahlédnout pravý stav svého bytí v zajetí temných sil a zjistit, proč je např. dobré při milování poslouchat evangelikální náboženské písně (tzv. "chvály"), čtěte...

Rainy and Sunny Streets of Atlanta - Contrasting Encounters

Ulice zalité sluncem, ale i budovy zahalené v mlze a mrholení, lidé bohatí a chudí, styloví i ti méně zajímaví, ukřičení hlasatelé náboženských pravd i nenápadní krmitelé holubů... V Atlantě, zřejmě jako všude jinde na světě, se lze setkat se vším. Nikde jinde se však neviděl tolik bezprizorních lidí bez domova s horami igelitových tašek scházejících se v parčíků hned vedle obrovského bankovního komplexu, jehož výškové budovy zdobil noblesní naleštěný mramor. Nikde jinde jsem neviděl tak ostrý předěl mezi chudobou a nepředstavitelným bohatstvím.