V údolí horního toku řeky Labe, pár kilometrů severně od
východočeského města Jaroměř, se nachází nevelká víska. Čítá jen pár set
obyvatel. Jmenuje se Kuks. Vyznačuje se tím, že právě zde se na přelomu 17. a
18. století rozhodl hrabě Špork, politik, filantrop a mecenáš umění (a také
bývalý voják a samolibý bouřlivák) nechat vystavět okázalý komplex budov.
Součástí Šporkova developerského projektu byly lázně, navíc doplněné o závodiště
a „dům filosofů“ s knihovnou. Nezapomnělo se ani na zbudování kláštera se špitálem
pro chudinu a válečné veterány. Postaven byl i kostel Nejsvětější Trojice, kde
v klenuté kryptě dodnes odpočívá hrabě Špork v tiché společnosti své
rodiny.
Už za Šporkova života ovšem význam lázní postupně upadal. A
po jeho smrti to nebylo o nic lepší. V průběhu nadcházejících staletí v
důsledku povodní, požáru, válek i nezájmu ze strany dědiců celý areál dále chátral.
Kaple na přilehlém hřbitově byla rozebrána, hroby vyrabovány... Část špitálu se
sice podařilo zachránit, ale vyhořelý zámek musel být stržen.
Šporkem realizovaný barokní sen v Kuksu ztratil mnoho ze
svého původního lesku. Přesto je dodnes místem, které přitahuje kulturomilné
zvědavce z blízka i z dáli. Od těch se po zaplacení vstupného rázem vzdalují
všední shon a starosti. Návštěvník je jakoby přenesen z dosahu tohoto světa na
podivuhodně povznášející ostrov barokního umění.
Tak jsem to alespoň prožíval já. Kuks se totiž pro svou
blízkost Hradci Králové, kde jsem vyrůstal, čas od času stával cílem výletů
mých rodičů. A tedy pochopitelně i mě, tehdy ještě dítěte předškolního věku. O
nějakém vážném zájmu o architekturu a jiná krásná umění – stejně jako o shonu a
starostech – u mě tehdy samozřejmě nemohla být řeč. Přesto se mi Kuks
nesmazatelně zapsal do paměti. Dodnes si vybavuji, jaký dojem na mě udělala
lékárna U Granátového jablka, druhá nejstarší barokní apotéka ve střední Evropě,
kde jsem se zatajeným dechem naslouchal vyprávění o prášku z domnělého
rohu jednorožce (ve skutečnosti arktického kytovce narvala). A ještě jedna
vzpomínka mi s vyslovením jména „Kuks“ bleskne hlavou! Totiž pohled na unikátní
barokní sochy ztvárňující zosobněné ctnosti a neřesti z dílny Matyáše Bernarda
Brauna. Všechny jeho sochy překypovaly energií a vyznačovaly se dramatickými
postoji, gesty a rozevlátou drapérií. Dodnes si živě vybavuji postavu chtivě se
dívající na váčky s penězi (lakomství), matku něžně objímající své dítě
(láska), nebo polonahou dívku, na kterou při pohledu do zrcadla zírá nevzhledná
opičí tvář coby symbol její chlípnosti (smilstvo)…
Kdo má oči k vidění, k tomu sochy promlouvají.
Stejné je to se starobylým seznamem sedmi smrtelných hříchů, který k nám doputoval
odkudsi z dávné minulosti. Stejně jako ony barokní sochy by bylo možné tento
katalog hříchů odbýt jako kratochvilnou ztrátu času pro několik málo
estetizujících staromilců. Na seznam sedmi hříchů však můžeme nahlížet i jinak
– jako na něco lidem (bohužel) vlastního, jako na to staletími prověřené
zrcadlo, v jehož odrazu může každý z nás stejně jako Dorian Gray
zahlédnout skutečný obraz své pokřivené tváře.
Pýcha, hněv, závist, nečistota, obžerství, lenost a
lakomství. Poznáváte se v něčem? Lze s tím něco dělat? Výčet
sedmera smrtelných hříchů je neúprosný ve své konkrétnosti. A právě tím nám
může být pomocí – nemilosrdně vkládá svůj prst do bolavých ran, které naléhavě
potřebují uzdravení.
