Ulevilo se mi, když nedůtklivý občan svižným krokem zmizel za rohem a naši názorovou výměnu tím ukončil. Nemám rád konflikty. A navíc se mi zdálo, že tento muž patřil k těm lidem, kteří si svou zlobu většinu času nosí s sebou a jen hledají příležitost, kde by si ji mohli vybít. V tomto případě jsem se hromosvodem jeho nastřádané frustrace stal já. I když měl vlastně pravdu. Na místech, kde běžně stojí auta, by se s výjimkou dopravní obsluhy skutečně parkovat nemělo. V případě nutného zásahu by stojící auta určitě vjezd vozidel integrovaného záchranného systému komplikovala. Ale protože v Praze na Jižním Městě, největším sídlišti České republiky, bydlí desítky tisíc lidí bez dostatečných parkovacích kapacit, místní autority zasahují jen v případech, které jsou skutečně do očí bijící (např. při parkování na přechodu nebo travnatých plochách). Na otázku, proč se autům, která neparkují podle pravidel, nevěnují víc, příslušníci městské policie zpravidla odpovídají: „Na to, abychom řešili každý případ, nemáme dost botiček.“ Nepřekvapí tedy, že oficiální facebooková stránka této městské části se hemží stížnostmi a fotografiemi, které dokumentují výsledky parkovacích pokusů sousedů, kteří v zoufalé snaze někam vtěsnat svůj vůz např. blokují výjezd jiným.
Důvodů k hněvu máme kolem sebe víc než dost. Pokud nemáme problém s parkováním a se sousedy, můžou nás třeba rozčilovat vysoké ceny energií a potravin. Občas nás nadzvednou ze židle některé výroky a činy naší politické reprezentace. Otravní kolegové v zaměstnání, arogantní zákazníci, neposlušné děti, neschopný manžel, neustále nespokojená manželka, neshody v širší rodině, rozladěnost z poměrů, které panují v našem sboru - to všechno mohou být příčiny k hněvu, který je v řadě případů zajisté oprávněný!
Kdo chce, může hartusit neustále. Důvodů k tomu bude nacházet víc než dost. Přesto nám Bůh v Písmu moudře radí, abychom se nehněvali: „Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu“ (Ef 4,26-27).
Může se zdát překvapivé, že emoce tak častá a rozšířená jako hněv, figuruje na seznamu smrtelných hříchů. Když se nad tím však zamyslíme, dojdeme k závěru, že máloco škodí nám i lidem v našem okolí v tak mnoho, jako právě naše prchlivost. Zlost má nepříznivé důsledky na naše zdraví i vztahy. Držet v sobě hněv je jako pít jed a přitom doufat, že zemře ten druhý. A skutečnost, že hřích hněvu není smrtelný pouze pro toho, kdo se hněvá, sám na sobě bolestně zakusil už biblický Ábel. Ne nadarmo klade Ježíš hněv a zabití hned vedle sebe (Mt 5,21-22). Hněv je otcem vraždy.
Umění ovládat se jádrem ctnosti zvané umírněnost. Kdo disponuje schopností udržet na uzdě své emoce, ten bude překážky, které mu život postaví do cesty, řešit s klidem a s rozvahou. I když se totiž hněváme ze spravedlivé příčiny (např. při pohledu na nespravedlivé jednání) skutky vykonané v hněvu – a třeba i ve svatém rozhořčení - působí téměř bez výjimky destruktivně (viz Pinchas, praotec všech horlivců, 4. Mojžíšova 25).
Ne nadarmo nám moudrý Jakub radí, ať jsme rychlí k naslouchání, ale pomalí k hněvu, „vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš,“ říká (Jk 1,19-20). Neméně moudrá (ale zároveň trochu jalová) farářská rada je, abychom svou hvěvivost předkládali v modlitbě Bohu a prosili Ducha svatého, aby v nás tyto vášně přetavil v něco užitečnějšího. O něco praktičtější rada pak zní, ať si ten, nad kým často panuje hořkost a nespokojenost projevující se výbuchy vzteku, občas sám pro sebe napíše seznam toho, za co může být Bohu vděčný. Důvodů najde jistě dost. Pokud bude poctivý, uvidí, že jeho země, město, sbor, rodina atd. vlastně zas tak strašné nejsou a lze za ně i děkovat.
A když se náhodou někdo ocitnete tváří v tvář někomu, kdo si na vás chce jen zchladit žáhu, jako se to stalo mně, zřejmě není jiné cesty, než se obrnit trpělivostí a jednat v duchu přísloví, že „vlídná odpověď odvrací rozhořčení“ (Př 15,1).
