7 smrtelných hříchů: Závist (5/9)

Čech chytí zlatou rybku. A jak už to v anekdotách bývá, rybka mu slibuje, že pokud ji pustí, splní mu jedno přání. Čech se na chvilku zamyslí a pak povídá: „Víš, jakou kozu má můj soused? Myslím tu, co hodně dojí…“ „Moc dobře vím. A ty chceš taky takovou?“ nabídne se mu pohotově rybka. „Ne! Já chci, aby mu chcípla!“ vyhrkne ze sebe bez zaváhání Čech.

V jádru podobný, ale o mnoho drsnější vtip vypráví i slovinský filozof Slavoj Žizek o Slovincích. V tomto podání přiletí za slovinským zemědělcem kouzelná víla s nabídkou, že mu splní jedno přání. „Ale,“ jedním dechem dodává víla, „nezapomeň, že tvému sousedovi dám dvakrát tolik!“. Slovinec si její nabídku vyslechne a následně odpoví: „No, dobrá… Tak mi tedy vypíchni jedno oko!“

Dalo by se pokračovat historkou, která se traduje v podkrkonoší. Její děj je zasazen do doby někdy kolem konce 19. století. Jestli se příhoda skutečně stala, nebo si ji někdo pro pobavení druhých vymyslel, je těžké říct...

Zní ale nějak takhle: Stejně jako jinde i v podkrkonoší si nemajetní lidé přilepšovali houbařením. Sběru „masa chudých“ se tehdy věnovaly převážně děti. Některé samozřejmě byly v hledání hub zdatnější než jiné. A jednou takhle přijde matka - za sebou táhne za ruku svého nepříliš schopného syna – do chalupy dítka, které ve sběru hub vynikalo nad jiné. Rozčilená matka bere z cizího košíku čerstvě sesbíraných hub jednu houbu za druhou, zvedá ji nad hlavu a se slovy „Takový masitý houbačiště přines´ domů ten váš kluk, zatímco to naše budižkničemu se nezmůže ani na umolousanýho klouzka!“ s hobou praští o zem. Když takto vyprázdní celý košík a všechny houby se válejí na podlaze rozbité na padrť, matka se synem vztekle odchází. Když za ní zabouchnou dveře, s pocitem zadostiučinění mezi zuby procedí: „Tak! A nemaj taky nic!“

Závist je neřestí obecně lidskou. Jsme zpravidla ochotní akceptovat nižší životní úroveň, pokud se druzí nebudou mít lépe než my. Jako hříšní lidé jsme takto disponováni. Je pro nás mnohem důležitější to, kolik máme ve srovnání s ostatními, než kolik máme absolutně. Pokud se mají druzí stejně špatně nebo hůř, nechává nás to klidnými. Ale běda, když se mají lépe! To se v nás probouzí závist a řevnivost.

Závist (lat. invidia) je nepřejícný postoj způsobený pohledem na úspěch a výhody, kterým se těší ostatní. Vyvolává v nás lítost a hněv, že jiní mají to, co my nemáme.

Že závist je špatná, že je hříchem, který plodí další hříchy (Nepokradeš! Nepožádáš! „Vždyť kde je závist a svárlivost, tam je zmatek a kdejaká špatnost,“ Jk 3,16) a že škodí především tomu, kdo ji v sobě nosí (umělci zpravidla zobrazují závist jako ohyzdnou stařenu), to zpravidla bezpečně víme. Přesto bývá často těžké závist v jejích různých převlecích rozpoznat a vždy se jí ubránit. Nezřídka pracuje pod povrchem, nepozorovaně, jako jeden ze skrytých a nepřiznaných motivů našich postojů a jednání.

Když chtěl norský malíř Edvard Munch, představitel uměleckého směru zvaného symbolismus, zpodobnit závist, dvěma ze tří postav na svém obraze namaloval nezdravě vyhlížející žlutozelený obličej. I my říkáme, že někdo „zezelenal závistí“. Závist nám nesvědčí. Obírá nás o radost. Působí hořkost. Římský literát Petronius Arbiter napsal, že závist je jako sup, který klove naše játra. Proto, nakonec, i sám Bůh v Bibli před žádostivou závistí varuje. Obsáhlá galerie biblických veršů, pasáží a životních příběhů starozákonních i novozákonních postav (pád Lucifera, Adama a Evy, první bratrovražda, prodej Josefa do otroctví, lidé osnující ukřižování Krista) – to vše nám může být výstrahou a varováním, abychom se závisti chránili a odhalovali ji v každém jejím převleku.

Závist je zhoubná. Neodděluje pouze člověka od člověka, ale také člověka od Boha. Jak píše Billy Graham: „Závist rozleptává a sehlcuje pevninu duše a vysazuje člověka jako trosečníka na pustý ostrov sobectví.“

Existuje nějaký lék na závistivé srdce? Vždyť nestačí jen úporná snaha hledět si svého! Skutečné změny lze dostáhnout jen zevnitř. Snad tedy „nadpřirozená transplantace“ by mohla pomoci. Tato operace se může uskutečnit, když vyznáme svůj hřích a ponecháme volnou ruku Bohu, aby nahradil naše tvrdé nepřející srdce srdcem zbrusu novým. „Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví a urážky…“ (Mt 15,19).