Stavanger - město ropy a nádherná norská příroda

Stavanger - se svými 120 tísici obyvateli
je 4. největším norským městem.

Kde začít? Do Stavangeru jsem se vydal navštívit Lucku, kterou jsem potkal na intenzivním jazykovém kurzu norštiny. Poté, co 3 týdenní kurz skončil, pobyla ještě krátký čas v Oslu, a pak odjela studovat pedagogiku na Universitetet i Stavanger. Protože mi Lucka přislíbila nocleh, stačilo koupit jízdenky na vlak, zabalit si a hurá do města ropy na jiho-západním pobřeží Norska. Protože se mi nechtělo utrácet za jízdenky (hodinová jízdenka zde stojí 30 NOK, tedy cca 100 Kč), vyrazil jsem brzy ráno na hlavní nádraží s obří krosnou na zádech na skateboardu. To se vzápětí ukázalo jako docela odvážná volba, protože jet na něm v plné polní 5 km z prudkého kopce nebyla žádná sranda (schválně si to někdy zkuste, skateboard vám rád půjčím :). Downhill jsem však přežil a dokonce jsem měl na Jernbanetorget (zdejší vlakový a autobusový terminál) i nějaký čas navíc, ve kterém jsem si doplňoval mezery v angličtině.
Cesta vlakem trvala celkem cca 8 hodin (za norské nejlevnější místenky by se nemusela stydět česká 1. třída) a zpoza okna bylo možno sledovat nádhernou scenérii norské přírody plné lesů, jezer a fjordů. Do Stavangeru jsem přijel kolem 8 hodiny a za cca hodinu jsem již klepal na dveře tzv "Red boxes", studentské ubytovny v areálu University. Ubytovat jsem se musel sám, neboť Lucka spolu s dalšími lidmi ještě stále byla (navzdory dešti a prudkému větru) na výletě na Kjerag. Kjerag je kus šutru, který se vklínil mezi dvě skalní stěny  někdy v době ledové. Pod tím kamenem není kilometr vůbec nic a pak až fjord. Žádné zábradlí, žádná záchranná síť a věřte, nebo ne, není lepšího místa pro fotku (a base jumping)!

Kamenitá cesta vedoucí k Preikestolen

Mým hlavním cílem byl však Preikestolen, což by se dalo volně přeložit asi jako kazatelna. Obrovský kvádrovitý skalní blok vysunutý ze svislé skalní stěny a tyčící se 604 metrů nad modrou hladinou Lysefjordu. Moc jsem sice nebyl nadšený z toho, že bych měl jít sám, ale co se dalo dělat. Umíte si tedy představit, jakou mi udělalo radost, když jsem pozdě večer našel od Kristýny a Martina (taktéž účastníky kurzu norštiny) zprávu, že se k nim můžu přidat. Nejenom, že byly ve stejném městě, ale bydleli dokonce na stejném místě - o patro výš u kamaráda Josého! Náhoda č. 1!

Lysefjorden

Druhý den jsem se tedy účastnil česko-slovenské expedice na Preikestolen! Vyrazili jsme ráno v 8. Martin s Kristýnou sice zaspali, ale i tak jsme vše s přehledem stihli. Na trajekt jsme šli pěšky cca 5 km- ve Stavangeru nejezdí před 9. hodinou žádné autobusy. Pak ještě krátká cesta autobusem a dál už jen po svých. Musím přiznat, že cesta možná předčila samotný cíl. Začalo se na parkovišti u jezera a pokračovalo čtyřmi  prudkými výstupy, po kterých vždy následovala rovinka. Cesta byla vcelku náročná - vedla kamennými poly, v korytu potoka i rašeliništěm. Na hřebeni se nám otevřel krásný výhled na fjord, jezera a říčky z nich vytékající a padající do údolí. Po chvíli jsme došli na Preikestolen. Přestože to tam bylo jako na Václaváku, bylo to fajn - zvlášť pohled na fjord. Nezdrželi jsme se tam ale dlouho. Chráněni před větrem schovaní za skálou jsme si snědli sváču a vydali se ještě o něco výše, kde už nikdo nebyl. Lezli jsme po skalách, fotili a při cestě dolů jsme se bavili hledáním kešek. Našli jsme dvě. Málem bych zapomněl... Na Preikestolen byla hromada Čechů.
Na samotné vyhlídce (cca 25x25m) jich bylo cca 10. Při cestě dolů nás jakási slečna anglicky poprosila, zda-li bychom jí neudělali fotky s kamarádem. S tím jsme neměli problém. V rámci nezávazné konverzace jsme zjistili, že je taky z Čech a nejen to! Magdaléna studuje v Oslu, a aby toho náhodou nebylo málo, bydlí i ve stejné studentské vesničce cca 50 m ode mě. Dva Češi bydlící v Oslu téměř vedle sebe se musí potkat až na Preikestolen vzdáleném od Osla cca 500 km. Inu, svět je malý a o náhody tu není nouze... Dokonalé načasování, náhoda č. 2!

Cíl cesty

Zpět na parkoviště jsme přišli pět minut poté, co autobus odjel. Co teď? Francouzský spolubydlící z Red boxes, kterého jsme tam potkali, se rozhodl stopovat. Proč to nezkusit? Stoupli jsme si k výjezdu od parkoviště a poté, co projela dvě plná auta, nám zastavil starý Volkswagen van. Dveře se otevřely a již nás vítal starší italský pár a dva psi. Kristýna si sedla dopředu a povídala si s řidičem (ukázalo se, že to byl němec podnikající v ropnému průmyslu, který si vzal Italku, se kterou pak jel na pracovní cestu do Stavangeru). Já s Martinem jsme si sedli dozadu k paní a psům. Krysařík, se kterým tento pár objížděl spoustu psích soutěží (např. v Belgii), celou cestu někoho lízal - buď paničku, nebo Martina. Mě naštěstí vynechal! Větší a starší pes se odporoučel do kufru a nenechal se rušit. Na půli cesty do přístavu jsme u silnice viděli stopující Francouze...

Archeologické muzeum

Další dny jsem navštívil botanickou zahradu, archeologické muzeum, úžasné muzeum ropy, s Luckou prochodil starou část Stavangeru a pojezdil si v Geo parku. Naprosto skvělé bylo se Španěly sledovat dění v Barceloně. V Red boxes mají obrovskou společenskou místnost - obývací pokoj spojený s kuchyní. Potkáte tam hlavně Španěly, Francouze a Číňany. Tam jsem seděl a popíjel s knížkou v ruce čaj, když v tu chvíli přiběhla Aina s notebookem: "Víte, co se právě děje v Barceloně?" Samozřejmě nás to zajímalo. Aina v mžiku připojila notebook k obří televizi a už sledujeme boj v Barceloně o nezávislost Katalánska v přímém přenosu. Nejlepší škola! Žádné nudné školní hodiny zeměpisu, ale uprostřed dění (navzdory tomu, že Španělsko je poměrně daleko) a v živé diskuzi se Španěly! Tohle je Erasmus!
Musím se přiznat, že zpět do Osla se mi vůbec nechtělo, ale co jsem měl dělat... Po 8 hodinách v nočním vlaku mě přívítalo slunečné ráno v Oslu se svými 4°C...