I přes nestálé počasí se však, k velikému překvapení všech, velice daří zimním sportům. Protože hlavní běžkařské trasy jsou zde osvětlené, většinou potkáte v lese více lidí večer a v noci. Není raritou potkat Nora, jak jede v 11 večer metrem, aby vystoupiv na konečné zastávce linky 6 nazul lyže a jel si zaběžkovat. Děcka, která si ještě v létě v jezeře Sognsvann vesele plavala v neoprénu, natáhly pro změnu brusle. Ta, co to mají k Songsvann daleko, chodí bruslit k národnímu divadlu v centru Osla společně se spoustou nadšených černoušků. Hokejisté trénují na nedalekém outdoorovém hřišti s fotbalisty zdejší fakulty tělovýchovy a sportu bok po boku i v devět hodit večer za teploty -11°C.
Zvláštní oblibě se u Norů všech generací těší sáňkování a skibobování. Avšak sáňkování, tak jak to známe z Čech (tj. vezmu sáně a vyrazím na kopec za barákem), se nekoná. Tento historický relikt lze pozorovat už pouze v ústavech předškolní výchovy. Tam si ještě každé dítě, před tím než se sveze dolů, musí poctivě kopec vyšlapat po svých. Ti ostatní se navléknou do kombinéz, na hlavu nasadí helmu, na Midtstuen si vypůjčí sáňky nebo skibob a vyjedou metrem na Frognerseteren, vůbec nejvýše postavenou zastávku T bane v Oslu. Odtamtud je čeká minimálně dvoukilometrový sjezd s různými offroad odbočkami zpět na Midtsuten. Tam opět nasednou na metro, při cestě nahoru nahrají na facebook fotky z Instagramu, vystoupí, sjedou a tak pořád dokola. Kdo by se namáhal chodit do kopce pěšky, že?!
A co já? Sedím v metru se starým mobilem, který si o WIFI může nechaj jenom zdát, malou sváčou v batohu, starými běžkami s tak poškrábanou skluznicí, že ani do kopce nepotřebují voskovat, a těším se na 10km jízdu z kopce přímo až před práh mého norského domova. Nebo sjedu jen na Midtstuen a dám si to celé znova...
